Nebyla jsem princezna, co čeká na záchranu – a možná ani vy

Začal nový rok 2026. projekt "Všechna moje já" jsem spouštěla krátce před koncem roku starého. Myslím, že zatím jste neměli možnost mě poznat trochu blíž a tak jsem se rozhodla to změnit. Postupně vám představím všechna moje já i to, co je formovalo. Možná se v mém povídáním některá z vás najde, možná některé z vás pomůže zjištění, že prožívá to, co už někdo prožil, možná některá z vás najde inspiraci k řešení své situace, a nebo také jak to neřešit. Nejsem kouč ani psycholog, ani poradce. Nechci vám radit, nechci se ohánět motivačními citáty. Chci jen sdílet.

Dnes vám představím moje dětské já.

Byla jsem třetím dítětem. Dcerou po dvou synech. Tatínkovou princeznou. Akorát, že vůbec. Tatínkovou ano, jen s tou princeznou to bylo trochu jinak. Princezny nosí šatičky a hrají si s panenkami. Já nosila tepláky po bratrech a hrála si ve vypuštěném rybníce na cestovatele v bažinách. Velmi rychle jsem se naučila číst. Ještě před zahájením školní docházky. Bavilo mě učit se s nejstarším bratrem, když doma četl ze slabikáře. Přečetla jsem si všechny své dětské knížky s říkankami a všechny jsem uměla zpaměti. Také jsem si všechny své knížky podepsala. Na každé bylo mým roztřeseným písmem napsáno "HANYČKA". A jo. S tvrdým Y se mi moje jméno líbilo víc. Netrvalo dlouho a sáhla jsem po knížkách s pohádkami. Hltala jsem ty příběhy, kde princ zachránil princeznu, ale divila jsem se, proč ty princezny nic neudělaly? Proč jen čekaly, až je někdo zachrání? A tak jsem si pohádky začala přepisovat. A už tehdy žádná z nich nekončila "…a žili šťastně až do smrti…" To už jsem byla starší. Moje princezny braly osud do svých rukou. Buď se s tím, co je ohrožovalo domluvily, nebo to prostě zabily. Princové přijížděli s křížkem po funuse a odjížděli poté, co je princezny posílaly do háje.

Zhruba ve třetí třídě jsem vzala do ruky knihu Boženy Němcové – Babička. Osud Viktorky mě hodně zasáhl. Tehdy se probudila moje empatie a ruku v ruce s fantazií už mě neopustila.

S každým knižním hrdinou a hrdinkou jsem procházela jejich příběhy jako bych sama byla součástí. Obvykle jsem ale stranila záporákům. Byli tak strašně nepochopení. Proč je každý hned odsoudil? Proč se někdo nesnažil zjistit proč jsou takový, jací jsou? A právě tahle otázka byla tím prvním, co začalo formovat moje empatické já.

A proto ve mně vždy vyvolá vzpomínky na dětství vůně čerstvě posekané trávy, bláta z rybníka, jakákoliv knížka a klacek ve tvaru vhodném na výrobu praku.