Když inspirace klepe na dveře mezi svátky (a já v pyžamu otevírám)

Vánoce máme za sebou, stromečky pomalu ztrácejí jehličí (i to umělé), ozdoby a lesklé řetězy po celém bytě (nebo to prostě kradou kočky?), a v ledničce máme pořád bramborový salát a řízky. Cukroví už nikdo nechce. Ještě, že jsem ho letos moc neudělala. Teď je ten podivný čas mezi svátky, kdy vlastně nikdo neví, jaký je den, jestli je pondělí nebo pátek, a kdy je úplně v pořádku snídat bramborový salát.

Volno, které není volno

Všichni mi říkají: "Tak co, užíváš si volno?" A já na to: "Jasně!" Jenže realita vypadá trochu jinak. Protože zatímco většina lidí v tuhle dobu polehává na gauči, přejídá se vánoční nadílkou a maraton sleduje seriály, já jsem zalezlá tady, ve svém pokojíčku a... tvořím.

Ne že bych nechtěla být ta osoba na gauči. Věřte mi, gauč mě volá. Láká mě svým pohodlím, teplou dekou a možností dívat se na další film nebo pohádku, i když jsem je viděla už nejmíň stokrát. Ale co se dá dělat, když přijde inspirace?

Když tě inspirace navštíví v nejméně vhodnou dobu

Inspirace je taková ta nevychovaná návštěva, která přijde bez ohlášení, v nejméně vhodnou chvíli, a ještě si myslí, že jí budete nadšeně otevírat. A víte co? Máte pravdu. Vždycky otevřu. Protože ignorovat inspiraci je jako ignorovat kočku, která si vlezla k vám na klín – můžete se snažit sebevíc, ale stejně ji nakonec pohladíte.

Takže tady sedím, v tom podivném časovém vakuu mezi Vánocemi a Silvestrem, v domácím oblečení, s hrnkem (který jsem dostala od vnučky) už studené kávy po ruce, a tvořím.

Všechna ta já, která právě tvoří

V tuhle chvíli se ve mně potkává hned několik mých já:

Já - kreativní je nadšené a chce zachytit každou myšlenku, než zmizí jako bublinky v šampaňském.

Já - unavené by raději spalo a připomíná mi, že Silvestr je za pár dní a možná bych měla šetřit energií.

Já - prokrastinující mi našeptává, že bych možná mohla ještě ten jeden díl seriálu... jen jeden...

Já-zodpovědné se snaží připomenout, že by bylo fajn uklidit byt před Silvestrem, ale nikdo ho neposlouchá.

A pak je tu ještě Já-realistické, které ví, že když teď nevyužiju tu vlnu inspirace, za týden budu litovat. Protože inspirace je dar od Vesmíru – když přijde, musím toho využít, protože kdo ví, kdy se zase objeví.

Tvoření v době cukroví a očekávání

Co je ale na tomhle období skvělé? Nikdo od vás nic nečeká. Všichni jsou ponořeni ve svém vlastním světě přejídání se a plánování novoročních předsevzetí, která stejně nevydrží do konce ledna. Takže můžu tvořit v klidu, bez tlaku, bez termínů.

Je to jako dostat dárek – čas jen pro sebe a své nápady. Možná to není ten dárek, který jsem měla na wish listu (tam byly spíš ty teplé ponožky a nová kniha), ale teď retrospektivně musím říct, že je to vlastně ten nejlepší dárek ze všech.

A co Silvester?

Ano, ještě nás čeká oslava posledního dne v roce. Budu tam někde v nějakých lesklých šatech, se sklenkou šampaňského, odpočítávat poslední sekundy roku? To sotva. Nebo budu sedět v tom samém pokojíčku, ve kterém sedím teď, a tvořit dál? To je možné.

Ale víte co? To je právě ta krása tohohle období a vlastně celého života. Můžeme být všechna ta naše já najednou. Můžeme tvořit i odpočívat. Můžeme být produktivní i líní. Můžeme mít plány i je změnit.

Takže ať už budete trávit poslední dny roku jakkoliv – jestli tvoříte, odpočíváte, uklízíte nebo jen zíráte do stropu a přemýšlíte, kam zmizel ten rok 2025 – je to v pořádku.

A teď mě omluvte, jdu si udělat další kávu. A možná i ten jeden díl seriálu. Nebo ne. Uvidíme, co řekne inspirace.